Vzali jsme smysly na výlet.

Autoři: David, Jiří Šrámek, Lejzr, Luboš, Lukáš, Marián, Michal, Mimijára, Miro Pele Cicko, Ota, Pan Míra, Peterson, Peťa, Ráďa, Richard Hošek

Na počátku stálo několik otázek: Může být člověk svobodný i za mřížemi? Co vlastně svobodu definuje? Z těchto úvah vznikl koncept Trenažéru svobody ve Věznici Bělušice– série aktivit zaměřených na „procvičování“ smyslů v prostředí, kde je většina podnětů omezená. Program se věnoval všem smyslům – hmatu, čichu, sluchu, zraku, chuti, představivosti i smyslu pro humor.

V rámci expozice vznikly konkrétní výstupy práce účastníků. Pro hmat byly vytvořeny „piškoty“, slangové označení pro mříže, které si sami vyrobili. Zrak zastupovaly fotografie pořízené jednorázovými fotoaparáty, hledající krásu v prostředí, kde ji běžně nevnímáme. Chuť a čich se propojily v aktivitě Masterchef bez nožů a talířů, která pracovala s omezenými podmínkami vězeňského prostředí. Sluch reprezentovaly audiozáznamy z imaginárního výletu a imaginární svačiny. Představivost pak vyvrcholila ve videu Místo, kde chci být, v němž se autoři symbolicky přenášeli tam, kde by chtěli být, a to za pomoci kulis, objektů a vlastních zvuků.

Po celou dobu programu byly využívány zbytkové a nalezené materiály. Důraz byl kladen na tvořivost bez nutnosti profesionálních nástrojů či nakupování – ukázalo se, že lze tvořit i z toho, co je běžně po ruce.

Na konci června 2025 proběhla v Šalounově vile v Praze vernisáž výstavy Už tam budem?, která představila výsledky šestitýdenního aktivizačního programu realizovaného ve Věznici Bělušice. Šestnáct účastníků se v rámci projektu, vzniklého pod hlavičkou Institutu nesvobody, věnovalo tématu svobody v prostředí nesvobody prostřednictvím různých kreativních přístupů.

Iniciátorkou programu je umělkyně Lenka Tyrpeklová, která na projektu spolupracovala s performerkou a facilitátorkou Danielou Voráčkovou. Obě autorky do něj vnesly odlišné metody a pohledy, které dohromady vytvořily prostor pro proces i samotnou výstavu.

Proces a výsledek měly v tomto případě stejnou váhu. Pro účastníky bylo zásadní vidět svou práci vystavenou v galerii, stejně jako mít možnost diskutovat s publikem o dopadech programu. Výstava se tak stala vyvrcholením intenzivního tvůrčího období, reagujícího na podmínky věznice i osobní zkušenosti jednotlivců.

Expozice nabídla různé formy sebevyjádření vzniklé s minimálními prostředky, avšak s maximálním nasazením. Součástí se staly i osobní deníky účastníků, obsahující texty, básně, skici, příběhy a vizuální poznámky.